898508
Přihlášení | Registrace
východ slunce 6:51
západ slunce 18:57
měsíční fáze dorůstající srpek

Dohledávka

Špatně umístěný zásah znamená složitou dohledávku, kde je lovec odkázán na schopnosti a vytrvalost psa i jeho vůdce. Těm, kteří takovou dohledávku zvládají, patří velký dík - zkrátí tak utrpení zvěře a zachrání úlovek.

Tento příběh se mi stal tuto sezonu těsně před začátkem srnčí říje, ale jeho platnost je obecná.

Večer jsem vyrazil do honitby zjistit, zda už začala srnčí říje. Odpoledne se přihnala bouřka, trochu to ovlažilo vzduch a zkropilo prach, jinak nic moc. Ale doufal jsem, že se srnčí půjde osušit z krytu ven na zapadající sluníčko. Cestou k posedu jsem v obilí viděl pár mladších srnců. Další vyšel se srnou na řepkové strniště, po chvíli oba zatáhli zpět. Došel jsem až k posedu, ze kterého jsem loni pozoroval dobrého, ale mladého srnce. Dnes jsem chtěl ověřit, zda má stále stejné stávaniště. Kromě jedné srny zde ale na lucerku nevyšlo zhola nic. Nevím, zda to bylo vedrem posledních dní, nebo tím, že kolem posedu udělali asfaltovou polní cestu, která propojuje dvě vesnice a tak si místní zkracují cestu tudy a tím ruší zvěř. Také už zde byly nějaké sražené kusy.  Kolem 3/4 na 10 jsem už nečekal ani na lišku, zda se zde neobjeví z nedalekých nor a vydal jsem se zpět k autu.

Přecházím napříč přes řepkové strniště, když se mi zdá, že se na mě někdo kouká. Rozhlédnu se před sebe a ve velkém šeru vidím 3 tmavé fleky na strništi. Že by to byli divočáci? Rychle odkládám věci, co držím v ruce a beru dalekohled. Na strništi jsou 3 lončáci a koukají na mě. Ten nejvíc vlevo se již otáčí a začíná odcházet. Postavil se mi tím na široko, zamířím na plec a tisknu spoušť. Sice neslyším úhoz kule, ale zásahem jsem si celkem jistý, že jsem ho trefil. V puškohledu se mi zdá, že prase leží na strništi. Po výstřelu z potoka začínají vyskakovat další divočáci a běží kolem mě směrem k lesu. Zkouším se srovnat s jiným kusem a střílím, rána jde ale nad něj. Přebíjím a zkouším to potřetí, tentokrát střílím na sele. Rána jde moc dozadu zaněj. Celkem kolem mě proběhlo asi 30 divočáků, z toho 4 velké bachyně, několik lončáků a zbytek slušná selata. Posbíral jsem vystřelené nábojnice a vydávám se ke střelenému praseti. K mému překvapení tam ale žádné prase neleží, nikde ani nenacházím barvu. Byla to jen hromada z trávy a zbytků řepky na strništi. Volám tedy hospodáři a radíme se na dalším postupu. Kuba navrhuje, že za mnou přijede jeho táta se psem a zkusíme kus dohledat. Za chvíli Honza přijíždí, z auta vyskakuje pes, připomíná "trochu" přerostlého jezevčíka. Nejdřív se jde trochu provětrat, abychom s ním mohli začít pracovat. Při běhání narazí na stopu černé, kudy odbíhala a vydá se po ní. Honza na něj píská a volá - za chvíli se Pepan vrátí, nikde nehlásil a ani není cítit prasetem - potvrzuje mi tím, že druhá a třetí rána šly mimo. Pak už jdeme na nástřel prvního kusu. Pepan se rychle orientuje a vyráží proti směru, odkud prasata přišla. Po chvíli také začíná hlásit, zdá se nám, že z jednoho místa. Vyrážíme tedy za ním. Před tím jsem ale dal flintu k Honzovi do auta - neměl jsem víc nábojů. Chodím vždy jen se 3a ty jsem vystřelil. Další byly v mém autě, víc jak kilometr daleko.

Překročili jsme příkopu (jindy tam teče voda, ale v letošním suchu tam nebyla ani kapka) a jdeme ve směru hlášení. Pšenicí je dobře patrná kolej, kudy prase utíkalo, po obou stranách je světlá barva. Jenže Pepanovo hlášení se stále nepřibližuje. Ozývá se stále asi 100 metrů před námi. Pšenice končí a stopa dál vede do neposečené řepky. To mi trochu zatrne - v řepce jde dohledávat, ale špatně se tam zdrhá před prasetem. On i ten postup vpřed nebyl jednoduchý. Řepka je propletená a svázaná, brání se našemu postupu. Z obou nás jen leje, střídáme se v tom, kdo prošlapuje cestu. Když po dlouhé době docházíme až do bezprostřední blízkosti psa i divočáka, je nám jasné, že prase nezhaslo. Zbývalo nám k němu už jen 5  metrů. Já měl nůž a svítil jsem si mobilem, Honza měl čelovku. To se nám zdálo, že není moc dobrá výbava na to, abychom se pokusili těch posledních 5m překonat. Ani jeden z nás neměl odvahu jít dál. Nezbylo, než jít z řepky ven, dojít pro Honzovo auto (v něm byla flinta) a přejet k mému autu (pro náboje a baterku). Psa jsme nechali u kusu. Říkali jsme mu, že se co nejrychleji vrátíme, ale nevím, jestli tomu dobře rozuměl. Po 20 minutách Pepan přestal hlásit a to jsme šli teprve k Honzovu autu. Na věži odbíjela půlnoc. Vrátili jsme zpět k řepce a dumali, jak se vyhnout dalšímu prodírání dovnitř. Po chvíli se nám aspoň podařilo přivolat psa. Několik dalších pokusů dostat se dovnitř nebo tam poslat Pepana skončilo bez úspěchu, takže nám nezbylo, než se vrátit k místu, kde jsme z řepky vylezli a jít zpět proti své stopě. Prase na nás kupodivu čekalo na stejném místě, kde jsme ho před dlouhou dobou zanechali - asi mu nebylo úplně dobře. Pepan se do něj hned pustil, ale asi to trochu přehnal s přiblížením. Bylo slyšet, jak prase vyrazilo proti němu, začalo ho válet pod sebou - pejsek jen vykvikl a snažil se dostat rychle z dosahu. To se mu povedlo, ale na další práci byl na chvíli nepoužitelný. Schoval se nám za paty a dál nechtěl. K praseti nám chybělo zase jen pár metrů, slyšeli jsme jeho dech. Ale v řepce nebylo vidět ani ň. Dál jsem postupoval v kleče, svítil jsem před sebe mezi stonky řepky. V jednu chvíli se nám zdálo, že prase postupuje trochu proti nám. Rozhodně jsme nechtěli dopadnout jako Pepan před chvílí, zamířil jsem na něj a vystřelil. Prase jsem ale spíš tušil než viděl a netrefil jsem ho. Kousek poodběhlo, pes si dodal odvahu a pustil se za ním. Prase stálo v jedné koleji, Pepan ve druhé a drželi se v šachu. Já využil toho, že prase konečně vidím, poodstoupil jsem bokem a když se prase otočilo na mě, střelil jsem ho do čela. Chvíli jsme si odpočali, pak jsem prase vyvrhnul. První rána šla na mněko kousek před kýty, druhou jsem ho minul a třetí šla na hlavu. Jestli bylo těžké dostat se dovnitř lánu řepky a najít ho, pak dostat se i s prasetem z lánu ven nebylo rozhodně o nic lehčí. Než bylo v autě, trvalo to další hodinu. U hospodáře jsme ho zvážili a udělali další administraci. Domů jsem dorazil ve 4.15 - na východě právě začalo svítat.

Honzův pes Pepan je bezpapírový kříženec jezevčíka. Tzn. pes bez nároku na to, aby absolvoval nějaké zkoušky lovecké upotřebitelnosti. I bez toho ale dokázal prase dohledat, vázat ho na místě, celou dobu hlásit. Dohledávka začala cca v 10.20 a skončila ve 3 hodiny ráno. Celou tu dobu Pepan hlasitě pracoval a je jen jeho a Honzova zásluha, že dohledávka byla úspěšná a že se podařilo ukončit trápení lončáka, kterého jsem špatně umístěnou ranou postřelil. Oběma chci tímto za práci ještě jednou poděkovat. 

Možná je škoda, že se stále tak striktně trvá na tom, že zkoušky z lovecké upotřebitelnosti jsou jen pro čistokrevné papírové psy. Myslím si, že pro loveckou upotřebitelnost je podstatné, zda má pes o práci v honitbě zájem a je schopen ji zvládat a vykonávat. Mnoho papírových psů si sice zkoušky udělá, ale k práci jsou pak nepoužitelní (ať už za tím stojí cokoliv, třeba zaneprázdněnost vůdce a majitele). Jaký je na to Váš názor? 

  

14.9.2015 14:46:25 | přečteno 1654x | pavel.sedlar

Diskuze

 
load